Pocity

SHLEDÁNÍ.

27. února 2010 v 23:29 | N E V Ě D O M Á
Včerejší večer se dá popsat několika slovy, ale stejně bych musela být hrdinkou, abych nalezla ty správné. Já cítila úlevu, že jsem M. viděla a on viděl zálibu v tom, že jsem do něj pořád zamilovaná. Tedy, nedokážu mu nahlédnout do hlavy, proto si nejsem ani jistá, jestli je mé tvrzení správné. Celý večer- od osmy hodin, jsme seděli na autobusové zastávce a já cítila jeho pohled na mé kůži. Procházeli mnou inpulzi a podivný pocit prázdnoty, kdy jsem si přála, aby tato chvíle nepřestala existovat. Najednou jsem se rozmluvila a všechno klapalo jak hodinky. Mluvili jsme spolu, rýpali jsme do sebe a všeho chuť došlo i na dotyky . Nedá se to popsat několika slovy, museli by jste u toho být a prožít to tak, jak jsem to prožila já. Znamenám pro něj jen jednoho člověka z milióna a i když jsem cítila jeho pohled na mé kůži, tak jsem nedokázala přestat myslet na to, že je to jen milná představa, co bych chtěla, aby bylo skutečností. Sama nevím, co včerejší noc měla znamenat, ale nedokážu vyrvat své myšlenky z hlavy na jeho dotyky, úsměv a překrásné oči, zdobící jeho tvář. Je mým snem, který nechci přestat snít.
Jak to asi vypadá, když dáte blbcovi do ruky mobil? Berte jako příklad mě, protože já ho opět ztratila. Ani sama nevím, jak jsem ho mohla ztratit, protože jsem neslyšela žádný náraz na zem, ale co už. Mamka s taťkou naštěstí nejsou doma a neví o tom, ale až to zjistí, tak budu mít doživotní domácí vězení. Nejhorší na tom všem je, že jsem bez mobilu jako bez ruky. Každou sekundou si budu říkat, jestli mi náhodou nepsal M. nebo kamarádka, která po mně něco chce. Je to divný pocit nemít v blízkosti mobil, a proto nebýt pořád v pozoru- kde se co šustne a jestli někdo nepíše nebo nevolá. A tak určitě na tom menší pravdy je, že jsem kazisvět, protože nepočítámli strátu mobilu, tak jsem byla před půl hodinou tak šikovná, že jsem dokázala spálit pizzu a málem propálit koberec v pokoji.
Přála bych si, abych odjela někam opravdu daleko. Zapomněla na bolestné rány všedního dne, které mě k večeru vždy rozpláčou a zanechají velké skvrny a bolesti na srdci. Poslední dobou, když večer usínám, ležím v křečích. U srdce držící ruku a toužebné přání, aby to už přestalo. Ten odporný, ale na druhou stranu nádherný pocit zamilovanosti. Chci, aby přestal, protože tak se trápím ještě víc. Chci křídla.. Vzlétnout a někam daleko odletět. Ale to jsou jen metafory: Chci, přála bych si, doufám. Tyhle slova jsou v mém životě na denním pořádku a zopakuji je snad 100x. Nikdy mě ale pořádně nenapadlo, vzchopit se a jít dál. Možná že je to tak moc těžké, a proto je snažší trpět a milovat. Ano, možná v tom to všechno vězí, kdo ví.

TOUHA.

22. února 2010 v 18:29 | N E V Ě D O M Á
Když jsem na blogu začínala, nikdy jsem si nemyslela, že bych dokázala dojít tak daleko. Být v něčem pro ostatní tak dobrá, je skvělí pocit. Ráda bych, abych získala znovu ten elán do mého psaní. Už nedokážu být tak realistická a použít do článků toho mírného pesimismu, ale zároveň chápání v lidi. Jak šel čas, tak s časem vypršel i můj "vrozený talent" jak někteří říkáte. Možná jsem ho nikdy neměla, jen psala srdcem. Změna je život a i když se říká, že lidé se mění, není tomu tak. Možná je to už opotřebované klišé, ale to lidské názory se mění. Možná že to nerozpoznáme, jsou to skrývající se názory za tlustou slupkou v nás a také málo-obdivující stereotyp. Někdy bych si ten stereotyp přála, protože v mém životě se objevují věci, na které bych raději zapomněla. Každým dnem se přihodí něco nového a ať se snažím jakkoliv být šťastná, nedaří se mi to. Ale nikdy jsem se nevzdala. Kdyby ano, už ležím někde pod autem, nebo skážu z mostu. Život je krutý, nesnášenlivý, bez něj by jsme ale nepoznali opravdovou realitu. Ale nač tohle všechno znát.. všichni jsme na světě z nějakého důvodu. Nebo je tomu snad jinak? Tohle je šílená otázka. Ani sama nevím, čemu věřím. Je už tolik náboženství a tolik názorů, že je někdy lepší žít a neptat se. Realita by nás kolikrát mohla dost zaskočit. Ale vždy je to o názoru, všichni máme nějaký.
Když už jsem chvíly šťastná, tak mě zaskočí něco, co mě položí na kolena. Zase prožívám návaly starostí a stresu, který se jednou vymkne mé kontrole. Možná je to o touze, mít člověka, kterého miluji. Jeho oči by dokázaly přivolat každou konvici k varu, jeho úsměv by stál i za další trápení a ucítit jeho objetí by stálo za jakkoukoliv porážku. Ta touha snad ani nejde popsat, na to se nedají najít ty správná slova. On je něčím zvláštní a i přes jeho chyby, úžasný. Být tak 15cti letá holka, bylo by všechno jinak. Každýmu klukovi jde jen o vzhled, věk a sex. No dobrá, najdou se vyjímky. Udělala bych cokoliv, kdybych u něj měla aspoň šanci, ale proč v něco doufat, když už to nemá cenu. Trvá to tři měsíce a po tu dobu mi ani na chvíly nebylo o nic víc fajn. Ostatní už nudím svým vyprávěním o tom, jak mě to všechno štve a není divu. Měla bych se probudit a konečně si uvědomit realitu. Začít pořádně žít, jako tehdy, když jsem nebyla žádná sobecká a ukřičená pesimistka, ale užívala jsem si života. Vlastně, to je už taky pěkně dávno. Jedna velká chyba za druhou. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy byla šťastná. Možná že se lituji, řeklo mi to už mnoho lidí, ale nedokážu být zticha a přemýšlet optimisticky, když realita je úplně jiná.

SLIBY

27. října 2009 v 11:13 | N E V Ě D O M Á
Nikdy jsem nedokázala udržet slib. Je to pro mě docela marnivé a nedostižné. Tentokrát, jsem se už opravdu v to září vrátit chtěla, ale nastala situace, při které můj počítač zkolaboval a vlastně jsem se i já sama začala ztrácet v sobě. Po tu dobu, co jsem tu nic nepsala, se hrozně moc věcí změnilo. I já sama jsem vlastně prošla jakousi změnou. Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla tak nevýslovně zamilovaná, že bych dokázala probrečet několik dní a i po dvou měsících by mě to nepřešlo. Nikdo ale nechápe mou situaci, při které se na něj nedokážu vykašlat. Ty jeho nádherné oči a večery, při kterých jsme se vždycky vykradli ven a byly spolu. Jeho obejmutí, při kterém mi šli slzy do očí. Kdybych věděla, že tehdy to bylo naposledy, kdy jsem ho obejmula a políbila, tak bych.. v ten moment zůstala ještě s ním. Ale teď můžu jen doufat o jakémsi "zázraku" kdy mi napíše. Ještě před týdnem to byl měsíc, kdy mi nenapsal. Já mu psala pořád. Výslovně jsem ho prosila, ať mi odepíše, jestli přijede. Ale on po té dlouhé době napsal, že to nemá cenu. V ten moment jsem si připadala jako nicka. Jako člověk, který byl okraden o své srdce, které bylo už tak dost zlomené. Přeci jen většina z vás víte, jaké to je. Ta nevýslovná bolest zrady. Bude těžké se z toho zpamatovat. Někteří říkají, že to nemá cenu se kvůli něj trápit, že mám na lepšího. Ale kdyby to nemělo cenu se trápit kvůli jeho dokonalé povaze a pohledu, kterým mě vždycky dokázal okouzlit, tak bych si na něj už ani nevzpoměla. Ale on mi za to trápení stojí. Miluju ho.
Tato potopa, která mě chytla za srdce vzala i obrátky mou čtrnácti denní pochybností o mém zdravotním stavu. Ve čtvrtek možná pojedu na operaci, pokud se to nezlepší. Přetrpěla jsem si minulý týden šílenou bolest, takže jsem šťastná, že aspoň to je už za mnou. Nenávidím tohleto "hrozné období". Bolí to.. pořád jen tak trpět.
Zdravotní stav mi tento týden vzal všeobecné plány. Měla jsem jet za svou nejlepší kamarádkou do Brna a vidět se s tím okouzlujícím klukem, kterého jsem potkala jednoho lenivého jarního dne na koupališti. Hodně jsem se s ním sblížila. Je můj nejlepší přítel. Teď ale spadlo všechno a já si užívám polehávání doma u televize. Už je to vlastně docela nuda a nevěděla jsem, že to někdy řeknu, ale raději bych seděla v lavici ve škole a smála se s ostatníma nad našimy podivnými záchvaty smíchu. Ve škole se to taky o mnohem víc zlepšilo. Ne jak tehdy, když jsem to ve škole nenáviděla, protože jsem neměla žádné přátele. Teď je to všechno jinak. A jsem ráda za to, že mám aspoň ten super pocit toho, že někam zapadnu. Ale nezbavím se pocitu falešnosti, při kterém se musím objevovat každým dnem ve škole. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem vyčnívala z davu. Jak jsem byla sama a všichni ostatní si na mě ukazovali skrz prsty.
Tohle všechno je vlastně úvod zpátky. Stalo se samozřejmě mnohem víc věcí, ale vypisovala bych to hrozně dlouho. Doufám, že si tu neaktivitu u vás vyžehlím. Mám vás ráda.

NEVĚDOMÁ

13. června 2009 v 11:31 | N E V Ě D O M Á
S tímto blogem jsem už ušla dost dlouhou cestu a míním i pokračovat. Neptejte se, co se stalo. hlavní je, že jsem si to vyřešila a všechno dopadlo dobře. Byl to spíš jakýsi omyl, ale nehodlám se o tom bavit.
Na blogu si už ale připadám cizí. Mnoho lidí se na mě vykašlalu a nechalo mě jít svojí cestou. Neberu vám to za zlé, tak mi pište jen ti, kteří si mě opravdu zamilovali, nebo měmají opravdu v něčem rádi. Někdy mi přijde, že někomu jde jen o pár číslic v návštěvách. Nechci odsuzovat, ale asi mám dnes nějaký upřímný den. Včerejší den byl propadák a já mám ve všem zmatek. Za chvíly odjíždím na oslavu svých prarodičů a ostatek rodiny, které jsem neviděla tři roky. Mám trému.. nepoznám ani jednoho z nich. Už nějakou dlouhou domu nejsme v kontaktu. Kdysi jsem slyšela, jak mamka říkala, že je dobře, že nejsme součástí toho všeho, co se děje mezi nimy. Vlastně bych to asi nedokázala ani pochopit já.. ale jsem ráda, že jsem od toho pryč. Protože je mezi nimy zmatek. A já se bojím, co se stane tentokrát.
Omlouvám se za pár nasekaných chyb v tomto článku, ale chtěla bych ještě stihnou dodělat desing, což doufám ještě stihnu.

MINULOST

19. května 2009 v 11:47 | N E V Ě D O M Á
Tlukot srdce jsem cítila až v stisknutí její ruky. Tak dlouho jsem jí neviděla a stejně jsem si na ni dokázala vzpomenout. Uvědomit si, jak vypadá a jaká je mi nedělalo žádný problém. Ještě kdysi jsem sebou brala slovník, abych jí rozuměla, protože slovensky moc nerozumím. Štěstím se mi vrhly do očí slzy.. Bylo to tak dávno, ale v mém srdci tak blízko. Naše dopisy, které jsme si posílaly, měli vždy něco do sebe. Hlavně jsem se těšila na její umělecký talent, který se skrýval v kreslení. Ohledně písma by se dalo říct mnoho věcí, ale raději se nepřeřeknu a nechám si to pro sebe. Začíná znovu koloběh dopisů, které jsme si psávaly. Naposledy jsem psala já a pak mi už neodepsala. Zlomek vteřiny v jejích očích jsem rozpoznala štěstí. Protože já cítila to samé. Proč platit za nesmyslné smsky, když můžeme tradičně psát dopisy? Možná se mi budete smát, ale v dopise určitě napíšete více slov, které budou vystihovat, jak moc máte toho člověka kterému píšete rádi.
Minulost se najednou vrací ke mě. Nikdy jsem o ní tady na blogu nepsala. Je to vlastně osoba mi velmi blízká, ale už v časoprostoru moc daleko. Psali jsme si po půl roce. Byla úplně stejná.. taková, jakou jsem ji poznala. Vždy se mi na ní líbilo, jak je plná optimismu. Když jí zahnul kluk, tak si to nijak vážně nebrala. Dusila to v sobě hodně dlouho a na konec mi vše napsala. Jak byla na dně. Láska je příšerná věc z ohledu psychiky. Bylo pro mě docela těžké se udržet nad vodou, když ona mě pořád tlačila ke dnu. Protože jsem tehdy na tom taky nebyla nejlépe. Bylo to období pro mě velmi problematické a krušné.Domluvily jsme se, že za ní přijedu a půjdeme ven. Po tak dlouhé době. Ani sama nevím, jestli ji znám tak moc, jak si myslím. Na tohle jsem velký talent.. nedokážu lidi odsoudit ani posoudit. Jsem prostě velmi naivní a mé naivnosti hodně lidí využívá.
Sliby se mají plnit. Bohužel se tímto nikdo neřídí, hlavně mí rodiče, kteří mi toho vždy naslibují tolik a nic z toho pak nedodrží. Slíbily mi kočku. Po tom, co mě náš pes pokousal, mám ze psů ohromnou fobii a hrozně se jich bojím. Podivný pocit v blízkosti našeho, nebo nějakého jiného psa je pro mě ohromě deprimující. Proto jsem chtěla kočku. Vlastně ne tak najednou, už od svých čtyř let jsem si ji přála, ale taťka je nesnáší, proto žádnou nikdy nechtěl. Po insidentu s naším psem mi ji slíbily. Můj děda má doma Britskou modrou kočku a je strašně nádherná. Bohužel stojí moc peněz, proto mi ji naši koupit nechcou. Do jedné jsem se zamilovala a chtěla jsem ji za každou cenu dostat. Mám hodně našetřených peněz a klidně bych to všechno dala na kočku, ale to po mě zase začal řvát taťka, že mě živí a že tolik za kočku nedáme. Ještě kdysi říkal, že mi ji slíbil, že mi ji i koupí. Tu, kterou jsem si vybrala mi taky slíbil, ale další den řekl, že tolik za kočku nedá. Zase se mi rozplinul sen. Tak najednou jsem ucítila stísněný prostor. Zase něco nemůžu mít, ikdyž to hrozně chci.

ZAČÁTEK

12. května 2009 v 19:26 | N E V Ě D O M Á
Je to skoro měsíc, co jsem se neozvala. Vydržela jsem to docela dlouho a abych pravdu řekla, ani jsem se nemusela snažit odvyknout si závislosti na blogu. Byla to má droga, ale najednou vymizela. Asi mě to přestalo bavit, ale jsem zase zpátky a stískalo se mi po všech. Hlavně po tom, že jsem nemohla zapsat všechny své zážitky do tohoto internetového deníku. Odcházela jsem s vědomím, že se vše zlepší. Nikdy není vše tak, jak bych si představovala.
Změnilo se mnoho věcí. Bohužel k horšímu a to, čím jsem si procházela se opět vrátilo. Asi tomu nikdy nebude klid.. vše musí dopadnout tak, abych nebyla šťastná.
Dnešní den jsem neměla v plánu vypisovat slohovky.
Takže se ozvu zítra a vše vypíšu. ♥

BYLO-NEBYLO

14. dubna 2009 v 14:29 | N E V Ě D O M Á
Velikonoční prázdniny jsem prožila ve velkém ruchu. Hlavně o výkendu. Má nálada je střídavě klesavá a stoupavá. Fobie ze psů se bude šířit nadále, ale na druhou stranu to za to stálo. Kmen rodiny, ty strašné řetězy, které málem byly překousnuty se znovu sepnuly a zdá se, že už bude vše jako dříve. O jednoho člena rodiny přijdeme, ale taky mu můžeme poděkovat.. Naši rodinu zavedl do zmatku a hlavně do toho, že si každý uvědomil, jaké to je ztratit a jaké je to mít rád.
Prošla jsem velkým šokem. Ten šok probudil nějaký zmatek ve mě.. Vše se obrátilo a já jsem si uvědomila plno věcí. Je podivné, že kousnutí od našeho vlastního psa převrátilo všechno naruby. Stejně je mi ho líto, ani by mi ho líto být nemělo, protože v sobotu pokousal tři lidi a v neděli mě.
Chci dojít k tomu, proč vlastně píšu. Omlouvám se, že se ozívám až teď, prostě jsem v pondělí neměla sílu napsat něco inteligentního.
Prostě a jasně.. končím.. s blogem, s tímto úžasným internetovým světem. Chci žít svůj vlastní život, chci žít jen v jednom světě, neobracet se na ostatní.. být samostatná a už konečně ne tak blbě naivní. Ty měsíce, prožité s vámy, mi do života daly hodně, vždy si na ně ráda zavzpomínám a hlavně vzpomenu. S některýma jsem se poznala víc, s některýma zase méně, ale stejně jsem měla ke všem určitý vztah. Určitý cit a na nikoho z vás už nezapomenu. Jak by to taky šlo, mrzí mě to, chci žít jeden, určitý život. Ten reálný, ten, který mám ráda. Začínám od začátku, chci pokračovat a dopracovat se k tomu, čemu jsem vždycky chtěla.
Mám vás všechny moc ráda. Kdyby jste někdo chtěli být se mnou v kontaktu tak icq: 404-625-128.
Nezapomeňte na mě. Prosím.
I love blog-peoples.. forever..

JINÁ KULTURA

1. dubna 2009 v 12:08 | N E V Ě D O M Á
Hned na začátku článku se chci omluvit, za neaktivitu na blogu. Jsem teď opět nemocná a dobelhat se na počítač je pro mě dost těžké. Nevím, čím to je, že jsem už další třetí týden nemocná, ale jedeme s mamkou zítra k doktorce.. ta z nás bude nadšená, jak uvidí, že jsem znovu nemocná. Má to i svou dobrou stránku.. nemusím do školy a Kečupák je nemocný taky (Mike Wazovski).
"Spony, jehlice, hřebeny z želvoviny, ozdoby do vlasů, vějíře, dřeváky, látky na kimona, bílé líčidlo na tváře, tyčinky červené barvy na rty, vosk na vlasy, kaméliový olejíček a maličké, krásně tvarované sladké koláčky." Gejši jsou pro mnoho lidí jenom prostitutky ze zdáleného Japonska. Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, se dozvědět o nich něco víc.. možná mě jejich vysoké dřeváky a bílá líčidla nadchly natolik, že jsem si musela vypůjčit knížku o těchto dalekých, neznámých žen, které jsou něčím vyjímečné a úžasné. Když jsem začala číst knížku, kterou jsem si půjčila od spolužáka, který byl ochotný a dokonce kvůli mě prohrabal knihovnu, kde mají uschovány všemožné knihy, tak jsem se od toho nemohla odtrhnout. Jiná kultura, jiné zvyky, jiné příběhy. To mě asi tak moc přitahuje.
Do teď jsem si byla jistá, co dělám, ale zase ve mě něco probouzí nejistotu, v ten nádherný pocit, že nejsem sama. Jsem bláznivá, jsem sebejistá a cílevědomá, jen ten cíl nedokážu dojít sama. Někdy je to už k nevydržení, sama sobě si říkám, proč to všechno je tak, jak to je. Proč se nemůžu smířit s tím, že všechno je realita, ne jen pouhý sen. Když se mi stane něco nádherného, nebo potkám někoho, kdo mi převrátí život na ruby, tak začnu být zase ke všem lidem důvěřivá a té důvěry hodně lidí využívá. Zase mám pochybnosti v to, že se něco pokazí, že se zase budu topit tam, kde jsem do teď byla. Nedokážu se schopit, nedokážu být cílevědomá, protože toho cíle se nedokážu držet. Miluju začátky, protože ony mi dávají jedinou naději, že začnu konečně normální život.
Nevěřila bych, co se dá změnit a pokazit za dva týdny života. Můj stereotyp, který je kupodivu k nevydržení jsem dokázala změnit a své dny prožila naplno. Teď v tom stereotypu opět plavu a nevím, jak to všechno opět změnit. Jsem divná, opravdu.. nevím, co chci a když už jsem si tím jistá, tak začnu znovu pochybovat. Někdy se mi zdá, že když začnou ty povzbudivé dny, plného nepředstavitelného děje, tak si to vůbec nepřeju. Tak si začnu myslet, že je to jen sen, že začnu být zase ta podezíravá. Chci se toho zbavit, ale nejde to. Prostě to nedokážu a jak se říká: "Všechno jde, když se chce" Tak to taky není pravda, protože nikdy nic není takové, jak sama chci, nebo jak se snažím, aby to tak bylo.

PAPRSKY SLUNCE

11. března 2009 v 18:05 | N E V Ě D O M Á
Najednou je venku opravdu nádherně. Svítí slunce, žádné zamračené mraky, prostě začátek jara. Co bych dala za to, aby i má nálada nabrala úplně jinného směru a já si připadala konečně skvěle. Je to možná jenom pocit, možná jen krutá realita, ale najednou mi přijde, že mi nikdo nerozumí. Moje špatná nálada má opravdu dlouhé trvání, ale nejsem tak úžasná kouzelnice, že bych si dokázala ze dne na den vykouzlit úsměv na tváři. Nic není tak lehké, jak se na první pohled zdá a pokud mi do úsměvu není, tak se smát nehodlám.
Nevěděla jsem, že si mé zápisky na blogu někdo čte. Hlavně ne osoba, která mi je už dlouhou dobu cizí. Ne, cizí není to správné slovo, prostě byla ode mě až moc dlouho daleko a všechno se změnilo. Vždycky vzpomínky zůstanou, na tu ukňouranou a úžasnou holku, s kterou jsem se v dětství hádala, která je o jeden blbej den starší, která mi byla oporou a prožila s ní mnoho hloupých a zajímavých dobrodružství. Která mi byla nejlepší kamarádkou. Ale děkuju, za dnešek, i za včerejšek, který byl úžasný. Doufám, že naše přátelství se bude vyvíjet dál. Chybí mi to.. chybíš mi ty.. chybí mi tvé přátelství.. tvá podpora..
Dnes jsem tedy nikam nejela, přemýšlela jsem o zítřku, ale to taky nevyjde, protože budu zaměstnaná jako chůva. Proč musím hlídat to největší a nejhorší škrvně pod sluncem? Prostě do toho města pojedu v pátek a tečka. Jestli se naskytne příležitost, která mi tohle úplně zkazí, tak tam stejně pojedu. Chci si prázdniny udělat podle sebe, nesedět pořád doma tkzv. u počítače.
Dnešek stejně kupodivu stál za to. Stávěli jsme dědou a bratrancem puzzle. Nejenže toho bylo hrozně moc, ale taky jsem u toho pořádně nasmála. Bylo to fajn, připadala jsem si fajn a najednou všechno bylo světlejší a úžasnější. Puzzle jsme dostavily asi za pět hodin, ale aspoň jsem pořádně zabila čas a odreágovala se.
Pokoj opět nabral novou podobu. Polepila jsem si stěny novýma plakátama (Miley Cyrus, Panic! at the disco, Lilly Alen), ale taky jsem si dobrovolně uklidila, což je u mě pokrok. Nesnáším uklízení, ale najednou jsem v tom našla oblibu a taky potřebu tady mít útulno, protože tu bývám většinu svého času.
Dneska jsem psala mojí milé Jummy dopis. Nemá ani hlavu, ani patu, ale je prostě napsaný. Začalo mě to najednou bavit, před rokem jsem si dopisovala s dcerou učitelky na výtvarku, ale pak se to nějak přešlo a my jsme ztratily kontakt.Už se vlastně ani nedalo o čem psát a myslím si, že velký věkový rozdíl neměl žádné vhodné téma na psaní. Když jsem se seznámila s dcerou od mojí *tehdy neznáme tety, tak jsme si začali psát. Protože je ze Slovenska a smsky jsou do zahraničí (jak je známo), docela drahé, tak bylo snažší raději posílat dopisy. Našla jsem v tom zálibu, ale stejně se po čase záliba ztratila a dopis, který jsem ji poslala naposledy, asi taky.
Zálibu jsem nenašla jenom v dopisování, ale taky ve hrách. Závislost je maximální a buď hraju Bulánky, nebo Zoo Tycoon, které jsem si stáhla jenom v demo verzi, ale normální hru má teta, takže se k ní kdyžtak zítra k večeru stavím. Už od mých mladších let jsem věděla, že se to rozroste, protože máme doma playstation, ke kterému když jednou sednu, tak se těžko odtrhnu. Pro některé z vás je to jenom závislost pro kluky, nebo závislost, která žere čas, v mých očích je to něco úžasného.

HÁDKY A TAJNÉ DENÍKY

7. března 2009 v 19:03 | N E V Ě D O M Á
Je to tak primitivní. Nedokážu pochopit, vztahy mezi lidmi. Už jen kvůli tomu, jak se dokážu s mýma rodičema vždycky rozhádat. Píšu o tom už poněkolikráté. Nevím, co s tím vším rady. Když se rozhlédnu.. mí spolužáci, přátelé rodiny, bratranci a sestřenice se se svými rodiči rozumí. Není to mezi nimi jako u nás.. na minovém poli, kde neplatí, jeden za všechny, všichni za jednoho. Musím ale uznat že kdybych neměla mámu, už mnohokrát jsem na dně a nevím, jak bych se z toho všeho dokázala vyhrabat. Ale když je tu táta, jsou tu i deprimující dny, kdy to opravdu nezvládám. Hlavně mi nepište, že víte, jak mi je, protože nemáte páru, jak to tady u nás je. Když řeknu svůj vlastní názor, hned jsem prý hrozně chytrá jak rádio. S ním se nedá mluvit vůbec o ničem, když se pohádáme, tak za pět minut zase dojde a dělá jakoby nic. A pak se mě pořád ptá: Proč jsi uražená, nemáš vůbec žádný důvod. Sakra! Já bych dokázala najít milión důvodů k mému smutku, k mým příšerným myšlenkám. Jednou mu to všechno řeknu do očí a ještě se bude divit.
Zbavit se jí, zamordovat jí, nesnáším jí.. Nikdy jsem jí ráda neměla. Když jsem K. poznala, bylo mi asi sedm. Začala jsem jí nesnášet asi až kolem deseti let, do té doby jsem jí měla ráda. Byla mou nejlepší kamarádkou, ikdyž byla až z Prahy, ale o prázdninách vždycky dojížděla. Nesnášela jsem její přízvuk, vždycky jsem to musela poslouchat jako noční můru. Zítra má dojed.. Já ji tedy nechci. Její vymyšlené řeči o jakési velké ceně za hip-hop, nebo že hraje fotbal. Ona? No to jí možná tak sežeru jedině ve snu. Chci se z toho nějak vykroutit, ale nejde to, protože vykecá mamině, že se s ní nechci bavit a ta mě za to zdrbe.
Deník nalezený pod polštářem. Když jsem tento nicotný deník našla pod sestřiným polštářem a asi měsíc ji deptala tím, že jsem jí ho nechtěla vrátit a že její tajné přání a sny vyzradím, jsem jí ho nakonec vůbec nevrátila. Až dnes jsem ho našla pod hromadou nicotných papírů, které mi na nic nebyly. Přečetla jsem si její žvásty čtrnáctileté slečny. Když jsem jí ten deník ukradla, bylo mi devět. Nechápu, že jsem jí ho opravdu nikdy nevrátila a ona se nesnažila mi ho nijak vzít. Vlastně se nedivím.. byly tam polepené fotky z výletů, kamarádky, kluk vystřižený do srdíčka a samý holčičí povídky o tom, jak je zamilovaná. Neměla jsem vůbec myšlenky, jí to vracet. Po třech rokách to přeci jenom nemá cenu. Proto jsem to zahrabala do šuplíku a prohrabávala jsem se dál. Od mých osmi let jsem se v tom vůbec nehrala. Když jsme stěhovaly pokoje, tak jsem to nechala v šuplíku. Byla jsem tehdy líná se v tom hrabat, těch papíru, kravovin a blbostí tam bylo opravdu hodně. Našla jsem dokonce i svůj starý zápisník, když mi bylo deset. Páni.. už je to dva roky zpátky, ale mě to pořád připadá, jako včera. Kdy jsem si psala do toho deníku nesmyslné věty. Dobře, tehdy jsem moc velká spisovatelka nebyla, spíše jsem byla malé škrvně, zamilované do mého nejlepšího kamaráda. Nikdy jsem mu to neřekla a taky jsem za to ráda. Znám ho už od narození a co si pamatuju, nikdy mě nepodrazil a nesmyslná dětská láska by to zkazila. Teď už do něj samozřejmě zamilovaná nejsem, ale pořád je můj nejlepší kamarád a vím, že se na něj vždy můžu spolehnout.

PŘÁTELSTVÍ

2. března 2009 v 15:54 | N E V Ě D O M Á
Nechci se rozepisovat. Jen chci mít nějaké tušení, že jsem se tu ozvala. Nemám jaksi odvahu, sem psát každým dnem. O čem tak? O tom, jak sedím u televize a budu vám psát, na co jsem se dívala a o čem to je. Stejně by vás to nezajímalo.. Bojím se, že sem chodím jenom kvůli tomu, abych neměla blbý svědomí, že jsem se na vás dneska vykašlala.. Nebo že tu chodím jenom kvůli pár osobám? Já sama vůbec nevím..
Chci se zaměřit k něčemu důležitějšímu. Ona ve svém článku o mě psávala každým dnem, proto bych chtěla i já říct, jak si jí vážím. Sama jsem někdy docela trhlá a nevím, co chci, ale já už jsem bohužel taková. Mě nezměníte a svůj život měnit nechci. Bohužel se bojím rozdělovat s někým o nějakou sobu, kterou mám ráda. Proč? Protože ji miluju.. Ell..
Mou doslova vyjímečnou a úžasnou slečnu, kterou jsem poznala na blogu.
S kterou jsem si psala přes mobil, volala, psala na icq a psala na blogu.
S kterou jsem se měla v sobotu vidět, ale nějak to nevyšlo.
Díky které žiju, díky které se obnovila nová kapitola.
A já si ji vždy dokážu tak lehce ukrást.
Takovou blbou chybu jsem už udělala u Báry.
Teď ji u Ell neudělám.
I LOVE ELL (J U M M Y)
Možná tenhle článek je jenom prostřednictvím toho, abych se Ti nějak omluvila, nebo abych ti řekla, jak tě miluju, ale hlavně tím, jak si vážím našeho přátelstvím.
Je mi jedno, jestli tohle nemá ani hlavu, ani patu, vlastně ani zem, na které by to mohlo ležet, mě je to docela dost šoufl.
Važme si toho, co máme, protože o to můžeme třeba jednou přijít.
Přátelství je cit, v kterém za jeden život podlehne úplně každý.
Díky němu prožíváme někdy beznaděje, ale hlavně rozkvetlé tváře.
Nikdy jsem nevěřila, že opravdový přítel se v mém nedokonalém životě někdy dokáže objevit.
Ale objevil a naše sny, že budeme bydlet spolu a budeme mít prase a černou kočku se vyplatí.
A taky si vytiskneme náš pokoj, který jsme si udělaly na superhry.cz :D
A podle toho si taky uděláme vlastní pokoj.
Nikdy se Tě nevzdám, má mluvící tatranko.
A doufám, že si tohodle vážíš..
protože já si vážím zase Tebe. ♥
I LOVE ELL..♥♥

DAY AND DAY

28. února 2009 v 14:23 | N E V Ě D O M Á
Omlouvám se, že jsem se neozvala. Není to kvůli tomu, že bych nějak přišla o chuť vylívat si zde srdce, spíše o tom, že jsem nemocná a už teď jsem na spadnutí. Ve čtvrtek jsem se domluvila s klukama, že s nima pojedu dneska do Valmezu na pizzu a obejdeme si obchody. V pátek už to vypadalo špatně a dnes mě začalo bolet v krku, začala jsem mít horečky a co hodinu utíkám na záchod s bolestmy břicha. Asi si to můžete samy domyslet..
Mezitím se vůbec nic nestalo. Možná přišly konce a začátky, ale už to tak moc neprožívám, jako v pátek. Všechno má svůj konec, ale přijdou krásné začátky a já sama vím, že to všechno bude zase vpohodě.
Málem jsem začala brečet.. byl tak milý, úžasný a když se mi ozval, hned jsem chtěla kývnout. On.. srdceryvný a úžasný kluk, kterého jsem poznala před jedním rokem. Tedy, je to už rok a dva měsíce. Co říct na to, když se s někým shledáte po tak dlouhé době? A já musím být právě šíleně nemocná na rozpadnutí. Tehdy to bylo jenom podivné přátelství. Věkový rozdíl byl už od začátku náznak rychlého konce. Konec nebyl zas tak rychlý, dá se říct, že ještě tehdy jsme si oba dva dávaly náznaky, že by mohlo být něco víc než přátelství. Ale co by jste očekávaly od tak malé holky? Neříkám, že teď jsem velká, ale zachovala bych se jinak. Tehdy jsem byla u konce, pořád se střídaly začátky, konce, začátky, konce.. Ale stejně přišel někdo, kdo mě z toho dokázal vysekat. Jak už jsem kdysi psala.. život máme rozdělený na kapitoly. Vždy si můžeme otevřít knihu a zalistovat si tím. Někdy si říkám, jak krásné by bylo, kdyby v našem životě bylo něco, co by náš život zapisovala do malého deníku. Bylo by fajn si v něm zalistovat a vědět, co jsme v životě prožily. Jednou se budu mým povrchním dvanácti let jenom smát, protože to vše budu úplně jinak vnímat. Ale kdo ví, třeba se stanu něčím takovým, co jsem teď. Ale ne, raději to nepřivolávejme :).
If I were a boy, Even just for a day, I'd roll out of bed in the morning And throw on what I wanted and go. Drink beer with the guys And chase after girls I'd kick it with who I wanted And I'd never get confronted for it Because they'd stick up for me. If I were a boy I think I could understand. How it feels to love a girl I swear I'd be a better man I'd listen to her Cause I know how it hurts When you lose the one you wanted Cause he's taken you for granted And everything you had got destroyed If I were a boy I would turn off my phone Tell everyone its broken So they think that I was sleeping alone I'd put myself first. I LOVE Beyoncé (text není napsaný celý.) If I were a boy ♥

PROKLETÁ

20. února 2009 v 15:03 | N E V Ě D O M Á
Pobíhala jsem po venku. Sama jsem nevěděla, před čím utíkám. Míhala jsem se s mnoha lidma, kteří měli na očích masky. Viděla jsem, jak se za mnou všichni otáčí, najednou jsem upadla. Pořád jsem tam tak ležela, ale najednou mi jeden člověk z davu podal ruku. Když jsem se jí chytla, vše zmizelo.
Někdy se svých snů bojím. Jsou něčím zvláštní a dokonce se mi jednou stalo, že se jeden a ten samý sen opakoval. Jako malá jsem se snů velmi bála. Buď se mi zdálo o Perníkové Chaloupce, nebo jsem pevně doufala, že konečně se sny zpamatují a nechají mě být. Pamatuju se, jak jsem ležela u zdi a bála se usnout, aby mě sny nepohltily. Stejně jsem zanedlouho usnula a příšerná noční můra mě doprovázela až do rána. Malé děti si rády vymýšlí příšery pod postelí, nebo moční můry s náznakem nějaké pohádky s bradavičnatou babou. Teď už se mi bohužel zdají možná tak jedině trochu reálné sny, tehdy jsem ani nevěděla, co to život je. Ráda bych se vrátila do mých dětských let. Už to píšu nevím po kolikráté, ale pevně bych se jednou do svého mládí znovu podívala. Všedenní kompromis zahodit za hlavu a užívat si. Teď, až jsem o něco větší, nevím, jak sama podle sebe žít. Život mě naučil, jak se ubránit, ale ne, jak ztratit tu moji tkzv. prokletost k blbým dnům.
Člověk dokáže zahodit kluka, který se jí líbí, za toho, kterého miluje. To jsem na Té. nikdy nepochopila. V jejich mladších rokách ji nikdo mezi sebe nedokázal vzít, pak se to všechno stupňovalo nahoru a přišla chvíle, kdy jsme si my dvě hodně rozuměli. Vlastně bych za ní dala cokoli, ale co bylo, bylo. Nadšeně jsem dokázala přikývnout, když mi napsala, jestli někdy zase půjdeme ven, omrzelo mě to, když jsem ji viděla s T. Ona se dokáže přihasit ke všemu. Bojím se, že se s ní už nebudu moct dokázat bavit. A to všechno jenom kvůli T. Sama sobě se divím, že kvůli ní toho prožiju tolik, že kvůli ní, toho tolik hodím za hlavu a stejně na ni pořád dokážu nadávat. Někdy bych se měla nad sebou zamyslet. Neničí mi to všechno ona, ale já, že si to nechám líbit a kvůli ní ztrácím lidi, s kterýma jsem se bavila. Například B., která pro mě byla větší sousto, než všichni. Jedinečná a úžasná. Všechno bych vrátila zpátky a taky svou paličatost a žárlivost. Nedokázala jsem strpět, že v B. společnosti, vždycky bude i T. "Podle tohoto se poznají přátele." Nakonec dokázala říct B. a já jsem toho zalitovala. Má pravdu, já se na ni vykašlala a všechno dala na T. Já sama to posrala, ale jediná věta mezi ní a mnou všechno zhatila. "Stejně jsem si vždy rozuměla nejlépe s T." To říká ona. Ta, která mi napsala, že jsem její nejlepší kamarádka, ta, s kterou jsem se několikrát viděla a na koupáku jsme vyváděli ve vodě. Jsem blbá, bohužel.

GRANÁTY Z MÝDLOVÝCH BUBLIN

19. února 2009 v 15:30 | N E V Ě D O M Á
Bla!bla!bla! Mě už to nebaví, poslouchat za dveřmi a říkat si: "nemluví o mě náhodou?" Nejsem hračka, která se může kolovat pořád do kolečka. Ještě kdysi jsem bojovala o přátele, teď bojuji jenom o jednu přátelkyni. Ještě kdysi jsme si s přáním toužily házet granáty z mýdlových bublin, jak se to zpívá v jedné písničce od Kryštofa. Měli jsme toho tolik naplánovaného a všechno ztroskotalo. Nazvala jsi mě jenom malou trapkou, otočila si se a odešla. Za dva dny jsi za mnou přišla a chtěla si to všechno vrátit zpátky, povídala jsi mi, jak moc tě to mrzí, ale nakonec z toho vyšlo, že se na tebe L. vykašlala. Ne, spíše vysrala. Jsi člověk, kterého jsem měla ráda, ne milovala, měla ráda, protože jsem věděla, že to ty jsi mi ničila život jako dalších deset lídí, kteří by po mě nejraději začali házet špičaté šutry. To ty jsi odešla s ostatníma, kteří se mnou nedokázali vydržet za moji upřímnost. Házela jsi na mě špínu a ikdyž jsem tě prosila aby jsi mi pořád nevyčítala moje chyby, nepřestala jsi. A ani ti nevadilo, že jsem prožila další dny v posteli se skoro zakrvácenýma očima od stálého moře slz. Nevadilo ti nic.. a ty jsi nepřestávala.
V minulosti toho bylo vážně opravdu hodně. Předemnou se začínají otevírat nové obzory, nové plány a už za 9 dní se uvidím s Ell. Těším se, jsem nadšená a žíjící s úsměvem na tváři. Ti, kteří jsou v blogovém světě se mnou už nějaké ty měsíce, tak si možná vzpomenou na M., která mi dělala z života peklo a ikdyž jsme spolu byly hodně blízko, tak to byl právě úplný opak. V srdcích jsme si byly stále víc dál a dál. Teď už M. pohrdám. Poslední týdny jsem si na ni ani jednou nestihla pomyslet. Teď už jsou v mém srdci jinní. Patříte i do mého reálného života i vy ostatní. I ty Infary, kterou jsem vlastně zahodila, tak, jak jsi to udělala kdysi ty mě. Sama vím, že jsem o tobě dokázala tehdy básnit pořád. Dokázala jsem ti říct svoje trápení, věřila jsem, že mě dokážeš vždycky pochopit a byla jsi mé druhé já. Ty sama jsi věděla, jak život bolí a já se s Tebou cítila šťastněji. Nikdy ale není všechno tak, jak jsme plánovaly. Prázdniny strávené jen ty a já. Ostatně.. Tyhle plány by se dokázaly uskutečnit vždycky, jen nevím, jestli já opravdu chci.
Jako malá, jsem se snažila docílit vždy jednoho. Být jednou uznávanou herečkou. Ale né zas tak normální, chtěla jsem se stát slavnou herečkou v nějakém animované pohádce od Disneyho. Chtěla jsem se jmenovat Minnie, nebo Mickey Mouse, protože na ty jsem se mohla dívat pořád :D. Teď už sama vím, že tento nereálný sen bych si nikdy nedokázala splnit. Teď bych nejraději stála na podium a hrála Sheikspira, nebo stála před kamerou a lila si srdce v nějaké romantické komedii. Mám dost času popřemýšlet, ale až budu v devítce a budu neustále přemýšlet, čím vlastně budu chtít v budoucnu být, tak to zas bude až moc otázek a málo odpovědí.

BULIMIE

18. února 2009 v 15:02 | N E V Ě D O M Á
"Jde to s Tebou z kopce!" Ne, nejde to se mnou z kopce, jde to z roviny a já nejsem žádná závislačka. Nejsem a nepovažuj mě tak prosím. Stejně si nedala říct. Valila to do mě S. pořád a ikdyž jsem jí poprosila, ať se mi nesere do života, tak řekla, že to se mnou myslí dobře. Ne, tohle nevydržím. Jedno jediné, co na světě hrozně nesnáším je to, že mi někdo pořád žvatlá do života. Chcete si něco konečně udělat podle sebe, ale stejně přijde někdo s psychologickými keci a všechno vám chce překroutit. Nechci, aby mi všichni pořád mluvily do života a považovali mě za to, co jsem kdysi byla. Všichni děláme chyby, ikdyž je někdy až pokritecké, že se na to musíme vymlouvat. Pak se to nijak neřeší a to je jeden z důvodů, o čem bych dokázala mluvit roky. Život je prostě někdý krutý, ale nemusíme na něj pořád ukazovat, protože právě sám život, nám dal šanci žít.
Tento rok je jeden z těch začátků, kdy se budou dít opravdu hrozné věci. V mém okolí už zemřeli čtyři lidi. Teď naše učitelka němčiny, která je taky přátelkyní naší rodiny. Byla.. Měla jsem jí ráda, ji jsem si za tu dobu, co je ve škole a učí nás němčinu, hrozně oblíbila a teď.. je mrtvá. Nechápu, proč právě ona. V autě seděly další čtyři lidé a právě ona jediná musela zemřít. Je to nečekané, divné a nikdy nepochopím, proč těch úmrtí bylo (zatím) tolik. Nepochopitelné a to všechno se stalo v tomto roce, kdy uplynuli zatím dva a půl měsíce. Co se děje?
Za dnešní den mám všeho pokrk. Spala jsem až do jedenácti, ale i po dlouhém spaní jsem pořád unavená. Nevím, čím to je. Dnes mi je už nesmírně dobře. Horečka poklesla a zítra mě už máma chce vytáhnout do školy. Zkusím ji ještě přemluvit a udělat tkzv. "psí oči" :D. Před chvílý jsem se dodívala na film: P.S. Miluji Tě a hrozně mě to dostalo, až jsem začala brečet. Zdá se mi, že čím dál jsem dospělejším, tím víc mě seberou i filmy s úžasným a normálním koncem. Jako malá jsem se sestře posmívala, když brečela u nějaké zamilované komedii a teď to dělám i já. Za chvíly mi začíná Médium. Pokračování ze včerejška, tak už jsem na trní, jak to dopadne.
Dneska jsem se tak nudila, že jsem si šla zase polepit pokoj plakátama. Tedy, jenom pár, co jsem šlohla spolužákovi z Brava. :D Nikdy se o plákaty nedělí, ale já jsem vždycky výhrada a dokážu ho přesvědčit :D. Pak jsem opět vzala tužku do ruky a začala kreslit. Už dlouho jsem se neopovážila vzít tužku do ruky, až tedy dneska. Vypadalo to něco mezi hlavou a koněm (říkala máma) ale já si myslím, že to vypadá docela dobře. ehm..Docela :D.

TARATARATARATARARA

7. února 2009 v 20:16 | N E V Ě D O M Á
Je načase zase něco napsat. Soboty jsou vždy dny, které nemám moc v lásce. Na jednu stranu ano, na druhou ne. Přeci jenom není škola, ale nadruhou stranu se nic nedá dělat. Jestli jste Ti, kteří prožijí celý den jenom u počítače, nebo u televize, tak chápete, co myslím. Dívala jsem se na film: Svatba ve třech. A bylo to docela fajn. Po té jsem se dohadovala s mámou, jestli tam hraje Hilary Duff, nebo ne. Ona pořád říkala že ano, ale já pořád že ne. Nechápu, kde na to přišla. ˇˇ Babi se mě dneska snažila vyhnat ven, protože šli s dědou, tetou, strýcem a mýma dvouma bratrancema na maškarní, tak mě za každou cenu chtěli vzít taky. Protestovala jsem, nakonec jsem jim slíbila, že tam dorazím. Nevytáhla jsem ani nohu z baráku. Proč taky, když naši měli za chvíly odjed a já mám až doteď prázdný barák. Říkám si, že bych si vzala foťák a nafotila pár fotek. Už dlouho jsem nic nenafotila, protože jsem neměla na to vůbec času a táta mi nechtěl nikdy půjčit foťák. Když už, tak jsem fotila mým mobilem, ale ta kvalita je doslova naho*no.
Dneska jsem se snažila mámě pomáhat s obědem. Nedopadlo to moc úžasně, podělala jsem salát, pak se trochu chytly zemáky. Mamka ze mě měla infarkt, tak mi nakonec řekla, že ať raději zalezu do pokoje k počítači. Taková úleva, tohle jsem od ní už dlouho neslyšela :D. Po tom, co jsem asi za hodinu vypla počítač, tak jsem zkusila něco nakreslit. Hodně dlouho jsem se nesnažila nakreslit ani čárku a to mám ještě kreslit jakousi blbost do technického kreslení, protože jsem to nestihla ve škole. Takže to budu dělat opět v neděli, kdy se dozvím, že mám ještě dalších pět úkolů na pondělí. Nebo vlastně už rovnou na úterý, protože v pondělí je ten karneval. Nechci tam, náš třídní si usmyslil, že budeme muset zpívat nějakou absolutně blbou písničku, která nemá ani hlavu, ani patu. Kdybych tak dokázala onemocnět, ale je mi jasné, že to máma prokoukne. Už čtyři dny ji snažně prosím, abych tam nemusela, ale beznadějně. Nazvala mě: "línou." Nedivím se ji, opravdu jsem někdy hodně líná. :P
Moje milovaná, úžasná a směšná tkzv. yat, mi vyfotila jednu dokonalou fotku. Tedy, jsou čtyři, ale všechny jsou jenom z jinného pohledu. Stejně vypadají až neuvěřitelně úžasně a ještě ktomu, když je tam moje přezdívka :D. Tak to úplně dočista zkresluje :D.
I LOVE YAT..

...A TŘI TEČKY

4. února 2009 v 19:34 | N E V Ě D O M Á
Nemám vůbec chuť psát. dnešek byl příšerný a nedá se na to snad nikdy zapomenout.
Potřebuju hodně času.
Ale chci, aby jste věděli, že vás mám moc ráda. ♥ A vážím si toho, že tu pro mě všichni jste.

PLÁČ DOKÁŽE VYLÉČIT

1. února 2009 v 11:26 | N E V Ě D O M Á
Láska je něco neobvyklého..
Opravdové přátelství nidky nezahyne..
Tak proč nemůžu docílit ani přátel..
Ani lásky..?

Proč milovat, co to má za účel? Stejně to zase jednou vyprchá, po manželství, po tom, co se přestanete milovat, ale nenávidět. Stejně se nedokážu zamilovat, už ne. Těch návratů a zmatků, přátelství a bolavých srdcí. Život mám ještě před sebou, ale trpět kvůli všem těm neopeřeným klukům nechci. Vlastně mě tím dostal. ON.. Nevím, jestli to byl on, ale doufám že ano. Něco ve mě stejně sídlí a třeba ho mám pořád ještě ráda. Otevřela jsem schránku na dopisy, a vyletěl z tama dopis. Adresovaný mě a když jsem ho otevřela, bylo tam napsané: "Chybíš mi." Venku byla zima, pálily mě oči od slz a pomalu jsem tam i začala mrznout. Sedla jsem si na schody a dívala se ven. Byla to úleva. Přeci jenom ho mám ráda a on mě taky, ale nic se nemění. Jeho ponižování už nedokážu zkousnout a i jeho sebestřednost a to, že nemůže mít všechno, co chce. Vždyť jsem hlavně já mu řekla, že ho mám ráda, ne on. Kdybych to neřekla, ještě teď bych měla úžasného kamaráda a příšerné pocity viny z lásky. Život mi toho naděluje hodně, ale já chci už začínat bojovat. Možná sama, ale nic jiného mi nezbývá. Nechci prohrát, nikdo nesnáší prohry.
Včerejší večer jsem byla doma sama. Popíjela čaj a četla si knížku. Nedopadla podle mých představ a tušení, ale asi se mi chtělo začít brečet. Děj byl napínavý a úžasný a já bych nejraději taky byla nějaká "au pair", která hlídá děti a ktomu je obletována celebritamy. Tohle je můj sen, který si asi nikdy nedokážu splnit. Aspoň můžu snít, proto jsou taky sny ne? Abychom se přenesly do jinného světa.
Pláč dokáže vyléčit, pláč dokáže znovu a znovu ublížit. Smířila jsem se s myšlenkou, že nic v mém životě nebude podle mě. Smířila jsem se i s tím, že k M. už prostě nic nepociťuju a tečka. Už o ní nehodlám psát jako o holce, která mi změnila život. Možná to bylo o Silvestra, ale teď je teď. Tehdy jsem chtěla zahodit svoje plány a vykašlala jsem se na kamaráda, který vlastně každoročně ke mě přišel. Byla u mě a právě když zazvonil zvonek, tak tam stál. Poslala jsem ho doháje, protože Silvestr jsem chtěla prožít s M. Naši to ale překomplikovaly a já nakonec zůstala sama.
Co jsem mohla čekat? Bylo i blbé zase pak dojít za kamarádem, ale já se nedivím, že teďka už M. moc nemusí. Teda, co jsem si všimla. Říkala jsem, že se s M. už bavit nebudu, ale když nás viděl na chodbě, pak mi všechno vyčetl. Žiju s chybamy, ale tohle prostě ke mě už jde.
Zítra už je škola. Jedeme podle nového rozvrhu, který se mi ani znejmenším nelíbí. Ještě že nám nechaly dvě výtvarky, to bych už musela kopčit z toho, že nám tam napsaly matiku, kterou jsme nikdy v pondělí neměly. Budeme mít i novou učitelku. Doufám, že u ní začnu ze správného pohledu, protože hodlám své známky ještě zlepšit, možná se mi nepovedou všechny předměty, jako fyzika, ale aspoň matematiku, zeměpis, angličtinu a přírodopis chci dát na jedničku. Doufám, že se mi to povede, protože už nechci být jen líná slečna, která si pořád sedí u počítače. Mám to tady ráda, mám ráda vás, ale půlku svého volného času sedím u počítače.
Chtěla bych toho dneska tolik napsat, ale zase mi dochází slova. Vlastně už ani nevím, co napsat, už nevím, o čem povídat. Mé dny se kříží s ostatnímy a kdybych si měla vypsat svůj rozvrh dne, tak bych to mohla napsat všechno stejně. Měla bych to změnit a začít něco dělat. Třeba jezdit do DANCE. Pamatuju, jak jsme si minulý rok s Té. rozvrhly, že budeme chodit do DANCE.. pouliční tanec, ale nakonec to dopado tak, že máme proti sobě hodně a už se tak moc nebavíme. Ona má kluka a další rok jde na střední. Už na mě nebude mít čas a vlastně se objevuje stejně skoro pořád s M. Někdy si říkám, že bych za ní došla a abychom konečně šly spolu ven, ale my si už nemáme co říct. Už to není to, co bylo. Když jsme prošly aspoň 5kilometrů a pak zpátky taky. Jak mi povídala o tom, jak má užasného kluka a my jsme se k sobě prostě tak úžasně navazovaly, ale teď se to zase všechno změnilo, ale uvědomila jsem si, že můj život není tak pestrý. JEN s ní. Další cíl. Užít si jí aspoň tu půlku pololetí a aby mi ji zase T. nevzala. Už se jí to teda povedlo, ale já si ji hodlám vzít na svoji stranu a žádná T. mi do života už zasahovat nebude!

PRAVDA V OČÍCH

29. ledna 2009 v 19:37 | N E V Ě D O M Á
Stála jsem tam jak leklá ryba..
Jeden mě tahal za culíky, druhý se mnou konverzoval..
Jsme příšerně důležití..

Stály jsme na chodbě. Všichni kolem nás chodily a já si připadala ta v davu. Připadala jsem si jako leklá ryba, která čeká na šanci, až dostane slovo. Jeden mě tahal za culíky a druhý do mě hulákal, že jsem blbá. Já sama vím, že jsem udělala chybu, tak mi to neříkejte třikrát. Když se všichni dozvěděly, že jsem se začala s M. docela bavit, chtěly mě z plných plic seřvat, ale já jsem utekla a sedla si na záchody. Dala ruky k obličeji a chtěla jsem začít brečet. Uslyšela jsem vrzání dveří a lekla jsem se. Stejně jsem tam seděla celou přestávku. Procházely kolem holky z menších i starších ročníků a pomlouvaly ostatní. Nikdo z dovolením neotevřel moje dveře, kde jsem seděla jako hromádka neštěstí. Zazvonilo a já se šourala do třídy. Kolem utíkaly ostatní, kteří za každou cenu chtěly stihnout hodinu. Byla první školní hodina dnešního dne a já si už teď připadala jak ta blbá.
Došla jsem do třídy a ještě tam učitel nebyl. Jediné štěstí, jinak by mě opět poslal do ředitelny. Všichni se na mě podívaly a bylo hromové ticho. Když jsem si sedla, v zápětí přišel učitel, takže nikdo neměl šanci mi zase nadávat. V hodině na mě pohlédly jako na vražedkyni a o přestávce to začalo zase. Vlastně jsem jim nakecala hodně hloupostí, ale proč si nalhávat to, co není pravda. Zase pokusím a budu chtít vrátit to, co se mezi mnou a M. stalo. Další šance.. ikdyž si říkám ne, moje srdce říká ano. Tak proč se sakra sama ze sebou musím hádat?!
Čtvrtou hodinu jsme byly spojení s osmičkou. Myslela jsem, že všechny zabiju, protože to není fér, že musíme být spojení právě s touhle debilní třídou a s debilní T. kterou jsem pomlouvala i v hodině a vždycky se na mě jen podívala. Nejraději bych na ni udělala nějaký ksciht, ale nejsem až tak nezdvořilá. ˇˇ Hahá.. Nesnáším ji, nemám ji ráda a už nikdy mít nebudu. Byly dny, kdy jsem bez ní nedala ani dech, ale teď je jiná doma, jiné moje JÁ a já se vracet k začátku nechci a nehodlám. Teď mě spíše sere, než bych ji kdy mohla mít ráda. Co bylo, bylo, teď je spíše mezi náma bitva, než nějaká láska. Bojovaly jsme o M. bojovaly jsme o K. a vždycky zvítězily obě dvě.
Nevím, jestli jsem psala už o vysvědčení, co jsem si zasloužila o pololetí. Mám sedm dvojek a osm jedniček. Jsem na sebe hrdá, protože ještě minulý rok se na mém vysvědčení krčela čtverka a aspoň čtyři trojky. Tento rok se chci šprtat. Jedna holka z naší třídy se mě zeptala, co mám na vysvědčení a nechtěla mi to věřit. Nakonec dodala: šprtko. Lepší šprtka a učit se pořád, než abych se nikde nedostala a v mém vysvědčení byly samé trojky a čtverky.
Když jsem včera mluvila o tom pohřbu, tak jsem mezitím taky zjistila, kdo to vlastně umřel. Zmíněná osoba.. byla to moje tetka, ale nevěřila jsem tomu. Bylo mi jasné, že byla nemocná, chudák prožila polovinu svého života na vozíku, ale stejně byla naplněná humorem. To jsem obdivovala, ale mrzí mě, že jsem se to nedozvěděla dřív, že umírá, protože bych za ní určitě přišla. Byla jsem za ní naposledy před rokem, vždycky tam chodím z babičkou, ale pak jsem tam chodit už nechtěla, protože někdy ty její keci taky nebyly k vydržení. Ale byla s ní sranda.. ˇˇ A mrzí mě to.. hodně.. a pohřeb? Ještě nevím kdy bude, ale vůbec tam jít nechci. Příšerná atmosféra.

JSI LÍNÝ SOBEC

24. ledna 2009 v 21:00 | N E V Ě D O M Á
Být či nebýt?
Nebýt či být?
Vlastně jde oboje..

Dnešek byl vcelku klidný a úžasný. Snad celou dobu jsem proležela u televize s oběděm, protože do mě máma pořád hustila, ať si konečně ten oběd vezmu, když ho vařila. Já ji nechápu, jednu dobu pořád říkala: "Ty jsi zase přibrala!" A když hodlám nejíst, už je to jen samé: "Musíš jíst, nebo budeš jedna z těch anorektiček." Poprvé si chci za něčím jít a oni mě odrazují. Odrazují a to ví, že mám nemocnou štítnou žlázu a musím shodit. Proč tedy nakupují fest, aby byla lednička plná? Proč nakupují samé oplatky a bonbony z kterých se mi dělá špatně. Hlavně ze sebe se mi dělá špatně, protože se to někdy nedá zvládnout. Debilní přejídání.
Život.. jedna z těch málo maličkostí, které milujeme. I ti, kteří na život neustále nadávají. Měla jsem kamarádku, jednu vyjímečnou, úžasnou kamarádku, s kterou jsem se dohodla, že se uvidíme. O prázdninách. Bylo to už minulý rok a já myslela, že to vyjde. Nakonec se z toho vykroutila a od té doby je to mezi náma jako elektrický šok. Když jsem jí včera napsala, že mě to mrzí, všechno, co se mezi náma stalo, tak řekla, že nechce vrátit to, co bylo. Chce žít naplno a už se nezstavovat nad lidmy z lide.cz, z místnosti, do které jsem lezla každý den, do té pro mě dokonalé místnosti EMO, kde jsem poznala nekonečno úžasných lidí. Teď už to tak není, tenhle styl se mi líbí, ale stát se jednou z nich už se nehodlám. Poznamenalo mě to a to mi stačí. Mám ráda ty lidi, co jsem tam poznala, ale blbá už nikdy nebudu. Přijdu k té mojí kamarádce.. Napsala mi, že už to stejně není v té místnosti jako dříve, že jsou tam debilní lidi a já jsem jí odpověděla, že já jsem blbá taky? Nic jsem jí příšerného neudělala, nejsem ta ztoho davu. Tak jsme se tam přehadovaly, ale třešní na dortu mě dostalo to, co mi napsala: " Nevíš, jaký je život, až ho poznáš, žádný lidi z tohoto nereálného života ti nepomůžou." Zatla jsem ruky v pěst. Vlastně mi v hlavě projelo hodně myšlenek a já jsem nechápala, jak tohle kdy mohla říct. Snažila jsem se jí každým, příšerným dnem pomáhat, když se s ní kluk rozešel, když jsme si psávay každý den a ona takhle? Připomělo mi to M. Připomělo mi to B. Připomělo mi to hodně lidí.
Vždy jsem se snažila pomáhat těm, které miluju, TI, kteří v životě trpí. A co z toho mám já? Ostatní mi to vrátily jen tím, že mi řekly, že jsem jim nikdy nepomohla. Nedivím se sama sobě, že jsem SOBEC, když lidi se ke mě chovají někdy jak debily.
"Máš ještě šanci se mi omluvit." Jaká šance zase? To ona mě pomlouvala na každém rohu, to ona mi pak psala, jaká jsem její nejlepší kamarádka, to ona v mém dětství dělala tu hlavní, to ona mi přeřizovala život a já si to nechala líbit. A když jí napíšu, že je sobecká kráva, tak mi na to odpoví: Máš ještě šanci se mi omluvit. A co jsem jí napsala? Já, že mám šanci se Ti omluvit? Moji omluvu neuslyšíš nikdy, protože to ty jsi naše kamarádství prohlubila až ke dnu. To ty už pro mě prostě neznamenáš nic, ty jsi ta, která tu pro mě možná někdy byla, ale přeřizovala život podle toho, jak jsi chtěla.
Přátele.. lidi, kterých si cením. Někteří se v mém životě už nikdy neobjeví, ale mě to nevadí.. protože přicházejí nový a já si s životem ráda pohraju. ráda se k němu postavím čelem a řeknu doslova: NE!.. Dokážu si svůj život přeřídit, dokážu si ho řídit podle sebe. Jen já a já! Žádná příšerná holka, která jen myslí na sëbe, která žije si svojim světě, je zalezlá v koutě a nejde s davem. K davu se nepřiřadím, půjdu vedle něj, aby viděly, že já nejsem jak ostatní. Hodlám si se svým životem pohrát, přeci jenom žijeme proto, abychom si to tu užily.
 
 

Reklama