Březen 2010

NÁZORY.

6. března 2010 v 22:40 | N E V Ě D O M Á |  Myšlenky
Je pozoruhodné, jak se dokáže člověk, kterého můžete klidně potkat někde na ulici, vmísit do vašeho života a změnit ho od kořenů, až do vysokých větví stromů. Možná je lepší si uvědomit své chyby hned na začátku, a když už jsme něčím oslepeni, tak si uvědomit, že se cokoliv dá v jedné sekundě zničit a změnit. Je skvělé poznat nové lidi, kteří si nás dokážou i hned něčím získat, ale nikdy není dobré si je až moc pustit k tělu. Jednou totiž přijde den, kdy ten druhý zraní vaše city a položí vás to na kolena. Ale zase na druhou stranu, nebýt tohoto všeho, nikdy by neexistovalo pravé přátelství a lidé by nepoznali, jaké je to zmílit se, ranit a hlavně by se nikdy nepoučily z chyb. Život je obtížný, vždycky si dokáže najít nějaké- ale, protože, možná, doufám.
Proč jsem vlastně všechno tohle chtěla zapsat? Jedná se o to, že bych chtěla začít s tkzv. "abstinováním" a pomalu začít zapomínat na jeho kouzelný úsměv a krásné oči, které by dokázaly přivolat každou konvici k varu. Možná to tak bude mnohem lepší a konečně se nebudu tak moc trápit. Je to opotřebované klišé, ale vždycky to chce čas. Buď rány zahojí, nebo je ještě víc rozpálý. Přála bych si začít úplně od začátku. Změnit svůj postoj k mnoha věcem, změnit hlavně samu sebe- své názory a hlavně to, jaká jsem. Chtěla bych být tou nedobytnou, málo pochopitelnou, jedinečnou a optimistickou. Tohle všechno ale stejně nebudu já. Bude to jen mé druhé já, skrývající se za tou slupkou zášti a nepochopitelného optimismu. Je to prostě složité. Co tak to prostě neřešit a žít si dál uspořádaným životem, skrývající se za někým jiným a chrlící ze sebe optimismus? Jsem složitá osobnost, když už jsem si něčím jistá, nebo to chci učinit, stejně z toho nakonec vycouvám.
Mít kamaráda, který vypadá jako Joe Jonas a všechny holky okolo něj chodí a špulí rty, je jako jedna trefa do černého. Respektive, abych objasnila situaci, dnešní večer jsem potkala kluka, který si o mě ještě kdysi dokázal možná tak jedině otřít boty, ale hrozně se mi vždycky líbil. Šel s holkou, která z dálky vypadala jako šlapka a z blízky už nejen že tak vypadala, ona i taková byla. Některým klukům asi přijde sexy, když má holka rifle někde pod zadkem, čouhají jí tanga a je zmalovaná jak miliónový plakát, ale to už je jejich věc. Jde o to, že jeho oči spatřily můj udivený pohled, který jsem nedokázala skrýt. No dobrá, měla jsem pusu dokořán a pomalu jsem chtěla křičet, že nemůžu dýchat z jeho nádherných modrých očí, které nebyly snadno viditelné, protože byla tma, ale i přes to jsem věděla, že ty andělské oči pořád má. Vždycky mě dokázaly snadno odradit od reality a dostat do tranzu. Ještě větším údivením bylo, že mě pozdravil a dokázal i vyslovit mé jméno. Holka na mě hleděla, jak svatý obrázek s vyšpulenou pusou a ve tváři s údivem, kterému jsem se nedokázala nezasmát. Ale jeho, jsem stejně pořád nesnášela za minulý měsíc, kdy mě před všemi znemožnil. Odvrátila jsem jeho pohled a s nadřazeností v obličeji jsem vzala za ruku mého Jonase a šli jsme pryč. Pochopil, co jsem tím asi myslela a tak jsem dokázala jedním mávnutím ruky, změnit situaci a pohnout naší konverzací. Před deseti minutama mi došla zpráva na icq, jak mi to dnes slušelo a já se dokázala zmohnout jen na pouhé: "Dík," aodhlášení se z icq. Co jiného si asi on tak může zasloužit.
A tak jsem se zmohla na pár optimistických řádků, které by dokázaly dnešní nudný článek zpříjemnit. Možná že nabral jiného kontrastu, možná že jsem dokázala udělat z jedné malé věci velkého jednohrbého velblouda.

KRIZE.

5. března 2010 v 11:39 | N E V Ě D O M Á |  Myšlenky
Minulou noc jsem objímala záchodové prkýnko a s odporným pocitem v puse jsem se nedokázala vůbec nadechnout. Ruce se mi třásly a nedokázala jsem dojít ani do postele. Čekala jsem, že to jednou přijde, ale tentokrát jsem opravdu nevěděla, že jsem na tom tak špatně. Dnes jsem byla u doktorky a ta mi řekla, že jsem zvracela těžkostí stresu. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem klesla tak hluboko, jen kvůli člověku, který mě nemiluje a jsem mu naprosto lhostejná. Opravdu bych se konečně nad vším měla zamyslet a zapomenout. Roztrhat, spálit, rozkousnout a vyvraždit ty hnusné vzpomínky na něj. Jen málo stačí ke štěstí a přes to "to málo" nedokážu chytit.
Tak tedy, celý dnešní den proležím u televize, s horkým černým čajem a kručením v břiše. Doufám, že už konečně usnu, protože večer se mi to nedokázalo povést a jsem už dost unavená. Je to jako zákon schválnosti, že to na mě přišlo právě teď před víkendem, protože jsem chtěla vyrazit do města na nákupy a v sobotu mám celý dům pro sebe, takže jsem chtěla vymyslet nějaký plán s kamarádkou. Tak si aspoň udělám sama "intimčo" u filmu a s plnou hrstkou brambůrek, které toužebně doufám-už nevyzvracím.
Prostřednictvím otázek mi najednou napsal. Člověk, který byl v mém životě nepostradatelný, který vždy věděl, kdy je můj smích jen pouhá ironie, ale kdy naopak jsem opravdu šťastná. Můj život je jedna velká chyba za druhou a bezpochybně nejen můj život. Před třemi týdny jsem o něj přišla, když jsem si hrála na slečnu důležitou a chtěla si dobít svoje. Nakonec z naší hádky se stala pomalu rvačka a v mých očích se objevily nové slzy. Přinesly utrpení a nářky, ale také další kapitolu něčeho, čemu se říká konec. Konec našeho přátelství a dalších poznatků, že on byl mým "zachráncem" když jsem měla špatnou náladu. Také že byl, jen on nevěděl, jak moc mi na něm záleželo. Po té dlouhé době mi napsal. Pochopila jsem, že všechno je naprosto jinak a nic se zachránit nedá. Budu jen špatně doufat, že možná, až o víkendu přijede z Holešova se najednou ozve zvonek a bude tam stát on. Ale tomu se říká zázrak, který si dokážu možná jedině tak vysnít, ale nikdy se nestane realitou.
Uvědomila jsem si, že ti, kteří mě ještě na facebooku (Bára Schmidtová) nemají, tak ani neví, jak vypadám, tak jsem se rozhodla, že tu aspoň dvě fotky dám. Nelekejte se, nejsem vůbec hezká a ani jsem nikdy nebyla.

RADEK JOHN

2. března 2010 v 20:41 | N E V Ě D O M Á |  Čtenář
MEMENTO.

Poslední dobou, když mívám stálé a těžké deprese, dokážu tuto knihu přečíst jedním vrzem. Dokáže mě zahřát u srdce a také prolomit kousek pesimismu a nad knížkou se zamyslet. Nad lidmy, kteří chodí po tomto světě a týká se to jich- narkomanů, kteří mají tendenci být závislý na droze. Jen aby proplulili do nevyspitatelného a nereálného světa. Tato kniha mi hodně dala, ale také vzala.

Úryvek z knihy: "Týden v tahu. Až se tohle dozví otec, přerazí mě. Dělat rodině ostudu! Tohle ani máma nezachrání. Doživotní domácí vězení. Schovat aspoň řemen. Jenže on je schopen zmlátit mě třeba smetákem. Je mu to jedno! Sehnat omluvenku. Otec zaspal. Holí se v koupelně a nadává matce, že nezkontrolovala budík. Takovej bordel!
Nemám sahat na chemická závaží.
Nemám sahat na chemická závaží.
Nemám sahat na chemická závaží."

Vím, že tato rubrika je spíše na knihy, keré jsem kdy přečetla a zaujaly mě, ale tentokrát bych ráda udělala vyjímku a spíše napsala o spisovateli, který je mi hodně blízko a považuji ho za jednoho z mých nejoblíbenějších a nejlepších spisovatelů.

Narodil se roku 1954 v Praze. Po maturitě vystudoval Akademii múzických umění. Pracuje jako reportér reportér Mladý svět. Tímto na sebe upozornil a také článkami o vekslácích, narkomanech, prostitutkách, o nemoci AIDS v České republice, prvním nakaženém a jeho osudu. Zejména reportáž o narkomanech zaznamenaly a citovaly všechny světové agentury. Následovaly rozhovory s autorem pro francouzské, italské, německé a americké listy. Tyto rozhovory se staly důvodem proč byl začátkem roku 1989 John osloven americkou institucí jménem Světový tiskový institut sídlící v Minnesotě, aby se zúčastnil konkurzu na stáž v USA.

Na tohle jsem hlavně chtěla upozornit. Tím, čím se proslavil a čím je tak vyjímečný a mnohým lidem kolikrát i vzorem. Čerpala jsem jeho životopis ze stránek: http://www.radekjohn.cz/ . Samozřejmě, že na mém blogu je zapsán jen úryvek z toho, co je na stránce zapsáno.