Únor 2010

SHLEDÁNÍ.

27. února 2010 v 23:29 | N E V Ě D O M Á |  Pocity
Včerejší večer se dá popsat několika slovy, ale stejně bych musela být hrdinkou, abych nalezla ty správné. Já cítila úlevu, že jsem M. viděla a on viděl zálibu v tom, že jsem do něj pořád zamilovaná. Tedy, nedokážu mu nahlédnout do hlavy, proto si nejsem ani jistá, jestli je mé tvrzení správné. Celý večer- od osmy hodin, jsme seděli na autobusové zastávce a já cítila jeho pohled na mé kůži. Procházeli mnou inpulzi a podivný pocit prázdnoty, kdy jsem si přála, aby tato chvíle nepřestala existovat. Najednou jsem se rozmluvila a všechno klapalo jak hodinky. Mluvili jsme spolu, rýpali jsme do sebe a všeho chuť došlo i na dotyky . Nedá se to popsat několika slovy, museli by jste u toho být a prožít to tak, jak jsem to prožila já. Znamenám pro něj jen jednoho člověka z milióna a i když jsem cítila jeho pohled na mé kůži, tak jsem nedokázala přestat myslet na to, že je to jen milná představa, co bych chtěla, aby bylo skutečností. Sama nevím, co včerejší noc měla znamenat, ale nedokážu vyrvat své myšlenky z hlavy na jeho dotyky, úsměv a překrásné oči, zdobící jeho tvář. Je mým snem, který nechci přestat snít.
Jak to asi vypadá, když dáte blbcovi do ruky mobil? Berte jako příklad mě, protože já ho opět ztratila. Ani sama nevím, jak jsem ho mohla ztratit, protože jsem neslyšela žádný náraz na zem, ale co už. Mamka s taťkou naštěstí nejsou doma a neví o tom, ale až to zjistí, tak budu mít doživotní domácí vězení. Nejhorší na tom všem je, že jsem bez mobilu jako bez ruky. Každou sekundou si budu říkat, jestli mi náhodou nepsal M. nebo kamarádka, která po mně něco chce. Je to divný pocit nemít v blízkosti mobil, a proto nebýt pořád v pozoru- kde se co šustne a jestli někdo nepíše nebo nevolá. A tak určitě na tom menší pravdy je, že jsem kazisvět, protože nepočítámli strátu mobilu, tak jsem byla před půl hodinou tak šikovná, že jsem dokázala spálit pizzu a málem propálit koberec v pokoji.
Přála bych si, abych odjela někam opravdu daleko. Zapomněla na bolestné rány všedního dne, které mě k večeru vždy rozpláčou a zanechají velké skvrny a bolesti na srdci. Poslední dobou, když večer usínám, ležím v křečích. U srdce držící ruku a toužebné přání, aby to už přestalo. Ten odporný, ale na druhou stranu nádherný pocit zamilovanosti. Chci, aby přestal, protože tak se trápím ještě víc. Chci křídla.. Vzlétnout a někam daleko odletět. Ale to jsou jen metafory: Chci, přála bych si, doufám. Tyhle slova jsou v mém životě na denním pořádku a zopakuji je snad 100x. Nikdy mě ale pořádně nenapadlo, vzchopit se a jít dál. Možná že je to tak moc těžké, a proto je snažší trpět a milovat. Ano, možná v tom to všechno vězí, kdo ví.

BEZMYŠLENKOVITĚ ZTRACENÁ.

26. února 2010 v 14:19 | N E V Ě D O M Á |  Zklamání
Dnešní den byla jedna pohroma za druhou. Ve škole je to čím dál tím horší. Nejen od mých vrstevníků smysluplná přezdívka "Blondýno", ale také špatné vtipy k tomu, že jsem naprosto vymatlaná. Cokoliv řeknu, je špatně. Asi by jste se museli pořádně vcítit do mé role v životě, aby jste pochopili strach, který se skrývá za tvrdou skořápkou všedního dne ve škole. Nebo.. možná strach není to správné slovo, které jsem chtěla vystihnout. Jen bych si přála od mých spolužáků nějaký respekt. Ne, abych slyšela ve třídě narážky jako např. čubko, kurvo, krávo apod. Omlouvám se, za slovní zásobu, ale vyjádřit se to asi nijak jinak nedá. Nejvíc mě tohle mrzí od těch tkzv. přátel, které mám ráda a za které bych dala i ruku do ohně. Tomuhle se říká zklamání.. zmílit se v lidech.
Dnešní den bude filmový horor. Možná proto, že přijede M. (kluk, kterého miluju), ale možná taky že přijede kamarád, který řekl, že jsem jen malý fakan. Vlastně, já sama řekla, že on mě tak vidí, ale on přitvrdil tím, že by v životě nechodil s takovou malou 13letou holkou, jako jsem já. Sex, sex a sex. Klukům se nic jiného v hlavě nehoní a nelení. Možná že to bude ještě zajímavé, až ty dva večer potkám a budeme si prohazovat naštvané pohledy o nezájem toho druhého. Ale stejně mám špatný pocit, že se něco stane, nebo že něco pokazím. Nejraději bych se opila do němoty. Už jednou jsem to tak udělala, z bolesti a zamilovanosti k druhému člověku. Možná že na to jdu špatnou metodou. Měla bych přestat doufat a konečně jednat. Nemůže mě donekonečna ovládat touha, že ho jednou získám. "Sakra, probuď se Baruno!"
Sobota by měla být jakýmsi průlomem tohoto roku. Nevím, jak bych to asi jinak měla popsat, ale pokud mě máma pustí, tak bych se vydala do víru velkoměsta. Tedy, není to velkoměsto, ale město a do žádného víru nepůjdu. S kamarádkou máme v plánu se pořádně opít a s jedním klukem mám domluvené rande. Možná mi to pomůže zmírnit touhu a pomalu zapomenout. Tuhle metodu jsem nikdy nechtěla použít, protože je to vůči němu docela dost nefér. Ale kdo ví, třeba pořád budu myslet na M. a bezmyšlenkovitě se budu utápět v oblacích. Vždy, když si vzpomenu na něj, vybaví se mi večer strávený spolu, kdy mi našeptával, jak mě miluje a jak je ze mě v rozpacích. Ale to už jsem se zmiňovala v minulém článku, tak to psát znovu nebudu. Tohle zesilňuje ten příšerný pocit, kdy bych si přála ho mít. Co bych dala za to, abych ho získala? Blbá otázka.. Všechno! Doslova a do tečky.

TOUHA.

22. února 2010 v 18:29 | N E V Ě D O M Á |  Pocity
Když jsem na blogu začínala, nikdy jsem si nemyslela, že bych dokázala dojít tak daleko. Být v něčem pro ostatní tak dobrá, je skvělí pocit. Ráda bych, abych získala znovu ten elán do mého psaní. Už nedokážu být tak realistická a použít do článků toho mírného pesimismu, ale zároveň chápání v lidi. Jak šel čas, tak s časem vypršel i můj "vrozený talent" jak někteří říkáte. Možná jsem ho nikdy neměla, jen psala srdcem. Změna je život a i když se říká, že lidé se mění, není tomu tak. Možná je to už opotřebované klišé, ale to lidské názory se mění. Možná že to nerozpoznáme, jsou to skrývající se názory za tlustou slupkou v nás a také málo-obdivující stereotyp. Někdy bych si ten stereotyp přála, protože v mém životě se objevují věci, na které bych raději zapomněla. Každým dnem se přihodí něco nového a ať se snažím jakkoliv být šťastná, nedaří se mi to. Ale nikdy jsem se nevzdala. Kdyby ano, už ležím někde pod autem, nebo skážu z mostu. Život je krutý, nesnášenlivý, bez něj by jsme ale nepoznali opravdovou realitu. Ale nač tohle všechno znát.. všichni jsme na světě z nějakého důvodu. Nebo je tomu snad jinak? Tohle je šílená otázka. Ani sama nevím, čemu věřím. Je už tolik náboženství a tolik názorů, že je někdy lepší žít a neptat se. Realita by nás kolikrát mohla dost zaskočit. Ale vždy je to o názoru, všichni máme nějaký.
Když už jsem chvíly šťastná, tak mě zaskočí něco, co mě položí na kolena. Zase prožívám návaly starostí a stresu, který se jednou vymkne mé kontrole. Možná je to o touze, mít člověka, kterého miluji. Jeho oči by dokázaly přivolat každou konvici k varu, jeho úsměv by stál i za další trápení a ucítit jeho objetí by stálo za jakkoukoliv porážku. Ta touha snad ani nejde popsat, na to se nedají najít ty správná slova. On je něčím zvláštní a i přes jeho chyby, úžasný. Být tak 15cti letá holka, bylo by všechno jinak. Každýmu klukovi jde jen o vzhled, věk a sex. No dobrá, najdou se vyjímky. Udělala bych cokoliv, kdybych u něj měla aspoň šanci, ale proč v něco doufat, když už to nemá cenu. Trvá to tři měsíce a po tu dobu mi ani na chvíly nebylo o nic víc fajn. Ostatní už nudím svým vyprávěním o tom, jak mě to všechno štve a není divu. Měla bych se probudit a konečně si uvědomit realitu. Začít pořádně žít, jako tehdy, když jsem nebyla žádná sobecká a ukřičená pesimistka, ale užívala jsem si života. Vlastně, to je už taky pěkně dávno. Jedna velká chyba za druhou. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy byla šťastná. Možná že se lituji, řeklo mi to už mnoho lidí, ale nedokážu být zticha a přemýšlet optimisticky, když realita je úplně jiná.

BEZ NÁPADU.

21. února 2010 v 10:49 | N E V Ě D O M Á |  Myšlenky
Je to až troufalé, že jsem se znovu vrátila. Nevím proč, ale měla jsem to nutkání sem něco napsat a také díky mnoha lidem, kteří.. jak bych mohla vystihnout to správné slovo.. mě velmi podpořily. Chybělo mi to. Vypsat se a mít ten správný pocit štěstí. A tak čím bych mohla začít? Mým životem, který se vůbec nezměnil. Je to pořád jedno a to samé. Lidé do mého života přijdou a pak ve chvilce zase odejdou. Možná je to mou pitomostí, možná že je to už jedna a ta samá pohádka, která se opakuje. Je to celá věčnost, co jsem tu nepsala, tak sama ani nevím, čím začít. Jsem nešťastně zamilovaná. To už je taky pěkně dlouho. Před Silvestrem. On byl člověk, který mě něčím přitahoval a pořád přitahuje. I když mi tak moc ublížil tím, že mi lhal, tak ho pořád miluju. Někdy to tak prostě je a nedá se to změnit. Jsem na něj alergická, ale miluju ho, i přes všechny jeho chyby. Když jsme spolu mluvili, říkal mi, že nechápe, proč ho tak moc miluju. Ten pocit se vlastně nedá jen tak zhrnout několika slovy. Něco mě k němu táhne a když si vzpomenu na ten večer před třema týdnama, tak se mi hrnou do očí slzy. Bolí to a já do teď nepřestala doufat, že to byl jen pouhý žert, nebo špatný sen. Někdy je dobré v něco doufat, ale nesmí to překročit všechny meze blbosti. Je lepší zapomenout, ale horší je uvědomit si v ten nesprávný čas, že to nejde. Už je moc pozdě začít znovu.. to bych musela moc chtít. Což asi nechci.
Jak jde čas, začala jsem si uvědomovat, čeho bych v životě vůbec chtěla dosáhnout. Chci se v něčem prosadit a být opravdu dobrá, jen se bojím, že jsem si tentokrát špatně vybrala. Chtěla bych se dostat na uměleckou, ale můj názor je ten, že na to nemám. Vlastně to není jen můj názor, ale už mi to řeklo mnoho lidí. Stejně to zkusím. Kdybych se vzdala svého snu, tak už by to nebyl nedosažený cíl, ale pouhá porážka. Nebudu zklamaná, když se tam nedostanu. Právě že naopak. Budu ráda, že to zkusím. Když už, tak zkusím průmyslovku, nebo zdravku. Jsem v osmé třídě, proto mám ještě čas se rozhodnout.
Omlouvám se, asi tento článek nemá vůbec žádnou hlavu, ani patu. Sama to vidím, když už si po sobě přečtu ty bláboli. Jen je těžké vypsat vše do tohodle článku. Nenapadají mě správná slova pro posledních pár měsíců. Jedno zklamání za druhým, nic víc, nic míň.