CO BY ZA TO DALY DĚTI V AFRICE...

28. dubna 2010 v 8:50 | N E V Ě D O M Á |  Myšlenky
Tuto větu slýcháváme hodně často a naše reakce je poněkud skoro vždy stejná. Někdy si neuvědomujeme, co opravdu máme. Děti v Africe toho zas tolik nemají. Když si to tak vezmeme, tak si opravdu někdy stěžujeme pro nic za nic. Ano, možná tohle je právě život- někdo nic nemá, někdo zase má všechno, ale všichni jsme lidé a všichni máme právo na vkusné zacházení. Já nikdy netrpěla hladem, a proto je těžké se bavit o něčem, co slýchávám jen z televize, nebo čtu na internetu. Člověk to hlavně musí prožít a pak pochopí, jak je to těžké. Neuznávám názory mého otce a abych pravdu řekla, za tohle jsem ho opravdu nenáviděla. Vždycky byl u toho názoru, že lidé v Africe, respektive snědí domorodci a vůbec celkově i černoši v mnoha dalších národů, jsou jen zátěží pro tenhle svět a vidí v nich jen překážku. Všichni jsme si rovni, tak proč odsuzovat lidi za to, jak vypadají. Jde o vnitřní krásu.
Metody v Africe jsou ale opravdu někdy drastické a jejich zvyky jsou bez pochopení bolestivé. Řekněme taková ženská obřízka. Nedokážu si představit tu bolest. Za následky je taky i psychická a fyzická stránka věci. Jednom z článků v boji proti obřízce jsem se dočetla, že některé ženy v Africe při tom umírají, protože metody jsou nehygienické a dosti bolestivé. Nadace proti obřízce bojuje např. spolek Waris Dirie nebo nadace Lejly Abbasové Assante Kenya, které já, od srdce, velmi obdivuji. Někdy by jsme si měli uvědomit, jaký máme život, na jaké stupidní věci si stěžujeme. Neříkám, že naše problémy jsou oproti ostatnímu jen blbosti, ale lidé v Africe a v jiných zemí jsou na tom o hodně hůř, ale my, lidé v České republice, víme, jaké to je, být svobodní.
 

LÁSKA NA PĚT.

25. dubna 2010 v 11:16 | N E V Ě D O M Á |  Zklamání
Největší zklamání se nachází v lidech, které opravdu milujeme a jsme schopni pro ně cokoliv udělat. Opětovná láska ale je problém už něčeho jiného. Bezohledností lidí se nedokáže nic vyrovnat, ale můžeme to být třeba i právě my, ti, kteří dokážou zlomit srdce a najít ve svém srdci plno metafor a otázek. Možná je to špatná rada, možná je to špatný názor, ale já to nedokážu nenapsat. Nikdy není dobré věřit jakémukoliv člověku, protože přijde den, který tě položí na kolena, protože se v tom člověku hodně zklamete. Mám všeobecně podivné nálady a mé články se zkládají jen řešení tohoto problému a to by se taktéž mělo změnit. Některé věci je lepší neřešit, ale copak to jde? Neřešit člověka, který je pro nás vším a který nám dokáže v sekundě zamotat hlavu? Nenacházím správná slova. Možná je to z důvodu, že mě se už nic nechce. Že každým dnem mi přijde, jako kdybych umírala.
Omlouvám se, jeslti jste čekali, že zase napíšu nějaký delší článek, ale mám v hlavě hodně zmatek a stejně by to nestálo za nic. Vynahradím vám to.

HRDINOVÉ

16. dubna 2010 v 18:19 | N E V Ě D O M Á |  Myšlenky
Malé dítě bere život nezvyklíma očima. Postupem času si začne uvědomovat mnoho věcí a jednou hlavní etapou života je vnímání. Narážím na vnímavost a opakovanou kreaci. Každým dnem se učí nové věci a v jejich životě se objeví jakkýkoliv "hrdina" z pohádek, nebo filmů. Kolikrát v nejútlejším věku si dítě dokáže najít hrdinu i v lidech. Příkladem by mohla být rodina. Já to tak nikdy neměla. Možná, když jsem byla malá, jsem opravdu viděla ve svém otci jakéhosi hrdinu. Věřila jsem, že to, co řekne, je vždycky správně. Možná je to tentokrát tím, že jsem v pubertě a mého vlastního otce vidím jen jakousi překážku, protože on by rád, kdybych byla zpátky ta hodná holka, která se každým dnem usmívala. Ale všichni jednou vyrosteme. U některých je to dříve, u některých zase později, ale je to tak. Ráda bych vrátila své dětství, ale na druhou stranu bych přišla o pubertu. O tu první lásku. Pocit zamilovanosti a bolesti u srdce, pláče. Život opravdu není fér, ale dává nám svobodu žít. Dal nám všechno. Naši krásu, charakter, rodinu a přátele, které milujeme. I když si kolikrát stěžuji, tak bych svůj život neměnila a určitě bych se ho nevzdala. Pesimismus je kolikrát opravdu na správném místě, ale musíme se podívat i na druhou stránku věci. Otočit další kapitolu a začít znovu od začátku. Mít tu sílu.
Naše učitelka na občanskou výchovu nám zadala úkol, napsat esej o závislosti. Vybrala jsem si bulimii, protože vím, jaký je to pocit sedět u záchodové mísy a se slzami v očích cítit zvratky v ústech. Toužila jsem po vychrtlém těle a pocitu přejezení jídlem. Nerada se vracím zpátky do minulosti, hlavně k tomuto, kdy jsem nedokázala pořádně přestat, ale jsem opravdu od srdce šťastná, že to nezašlo daleko a nestala se ze mě chodící kost a kůže. Nechci urazit lidi, které trpí touto nemocí, protože jak jsem se zmiňovala, tak znám ten pocit a chtíč-být nejkrásnější a nejhubenější. Tato esej mě dokázala na půl hodiny srazit na kolena a pomalu si opět vzpomenout na ty týdny usilovného boje a slz. Snažila jsem se být dokonalá, ale už vím to, že krása se hlavně nachází uvnitř. Říká se to, ale když jdete po ulici a potkáte neznámé lidi a zamyslíte se nad jejich životy, pochopíte, že snad každý znich touží po vnější kráse a ne po té vnitřní stránce krásy. Pochopitelně bych lhala, kdybych řekla, že mě o krásu nejde. Všem o ni jde, ale hlavní je to, jaký je člověk uvnitř. Tak poznáte opravdové hrdiny našich životů. Jsou to lidé, kteří nás dokážou okouzlit a jediným slovem rozesmát. Ty lidi obdivujeme a nejde nám o krásu, jde nám o to, že se tito lidé dokážou chytit našeho srdce.
 


NÁZORY.

10. dubna 2010 v 13:23 | N E V Ě D O M Á |  Myšlenky
Tak je načase zase něco málo napsat. Od posledního článku se toho mnoho stalo a ani sama nevím, čím dřív začít.
Všechno je zase tak trochu složité a jak už to bývá, nikdy se snad nedočkám štěstí. U nás doma je to čím dál víc horší. Možná že je to tou pubertou a taky tím, že nejsem zas tak svatá a mám mnoho problémů, ale já už tohle nedokážu vydržet. Mám domácí vězení, zákaz počítače a pomalu si ani k televizi sednout nemůžu-musím se ihned jít učit. Tohle už opravdu dlouho nevydržím. Zdá se mi, jako kdybych žila v kleci. Jsem jen hračkou, s kterou si dokáže každý dělat co chce. Lehce manipulativní.
Už mnohokrát jsem se zmiňovala o jednom klukovi. Možná že se konečně mé toužebné přání staly skutečností. Sama nevím, proč se všechno tak najednou změnilo. Hlavně Markovi názory se změnily. Usilovala jsem o jeho přízeň už dost dlouho a konečně se mi to povedlo. Minulou sobotu jsme byly spolu cca 5 hodin. Do půl třetí jsme stáli před mým domem a povídali si. Já věděla, že díky němu se dokážu usmát, být konečně opravdu šťastná. Každý den si píšeme, napsal mi, že mě má hrozně moc rád. Že jsem jediná osoba, s kterou si tak rozumí. Možná je tohle všechno začátek něčeho velkého, ale to ponechám osudu. Doufám, že má představa není milná.
Ve škole se jedná o mírný pesimismus mezi mnou a spolužáky. Tohle už docela ignoruji, protože je nikdy nezměním. Přišla jsem o nejlepšího kamaráda. Věděla jsem, že to jednou přijde, protože spolu chodíme do třídy a najednou se všechno začalo měnit k horšímu. Jeho názory byly o něčem jiném, než ty mé a začali jsme pochybovat o tom, jestli máme v nás obou opravdu takovou přízeň a důvěru. Já ho mám pořád ráda, ale myslím si, že tohle by dál už nikam nevedlo. Ve třídě jsem tedy přišla o velkou podporu a nějak ty dny přežít musím. O prospěchu dál ani nemluvně. Známky mám hrozně nahnuté a nevím, jak se s tím poperu koncem školního roku. Hlavně s německým jazykem. Nedokážu se naučit těch statisícům slovíček, které po nás učitelka žádá.
Soubor všeho, co se stalo. Jde to se mnou z kopce, už ani nevím, kam první skočit a mám ve všem hrozný zmatek. Začínám o všem pochybovat a pořádně mě nci nebaví a nebaví. Ani blog, ani chodit ven.. jen počkat, až Marek dojede a být s ním. Když ho nevidím, přijde mi, jako kdybych umírala.

Další články


Kam dál